Jaroslav Ježek se narodil ve stejný den jako hudební velikán Dmitrij Šostakovič.
I. Knoflíková dětská léta (1906-1921)
Jaroslav Ježek se narodil 25. září 1906 na Žižkově v Praze. Ačkoliv strávil v této čtvrti jen část mládí (asi do osmi let), zapů-sobila na povahu malého chlapce, který si odnesl do života typické znaky bývalého předměstí: bodrý humor, širokou zpěvnost žargonu a reálný vztah k životu. Vyrůstal zde se svojí
o dva roky mladší sestrou Jarmilou.
Od narození trpěl šedým zákalem. Ve 3 letech prodělal bohužel neúspěšnou operaci pravého oka, které tak bylo ztraceno. Přes rady odborníků se rodina neodvážila podstoupit další riziko a k operaci druhého oka nesvolila. Neštěstí nechodívá zpravidla samo. Chlapec záhy po prodělané spále onemocněl hnisavým zánětem obou uší, který se úplně nevyhojil. Následkem byla nedoslýchavost. Kromě toho měl kvůli atrofické ledvině od dětství zvýšený krevní tlak.
Jaroslav Ježek
(25. 9. 1906 – 1. 1. 1942)
Při prvním zamyšlení nemusí být jasné, že název skupiny Ježci není odvozený primárně od bodlinatého nočního živočicha ježka, ale od jména českého hudebního skladatele Jaroslava Ježka.
Životní příběh Jaroslava Ježka a jeho vřelý a pozitivní přístup k životu a ke světu byl jedním z důležitých inspiračních zdrojů při zrodu naší hudební skupiny. Prostřednictvím hudby se Ježek dokázal navzdory všem útrapám a strastem přiblížit lidem, které měl rád a které potřeboval i pro svoji vadu zraku mít vždy blízko při sobě.
Neváhejte a vydejte se poznat v následujícím textu radosti a strasti života Jaroslava Ježka, našeho pomyslného zakladatele.
Od dětství si malý Jaroslav přál být skladatelem a jiným alternativám se vášnivě bránil. Během návštěv Riegrových sadů utíkal rodičům ke vchodu hudebního pavilonu, odkud zněla hudba. Nikomu se ho nepodařilo odlákat. Odvlekli ho domů teprve večer, když hudba přestala hrát. Neustále se to opakovalo. Tento tvrdošíjný zájem lichotil kapelníkovi, který tvrdil při odchodu: „Z tebe bude muzikant.“
Zraková vada ho odloučila od malých kamarádů na ulici a připoutala více k domovu. Objevil brzy knoflíky, kterých bylo v krejčovské rodině plno. Vyhledal je v zásuvkách i potmě. Hrával si rád i večer nebo v noci, snad proto, že nerozeznával zcela spolehlivě denní světlo od večerního šera. Když ho maminka večer uspávala, vyposlechl si její zpěv, počkal až zdřímla, sesunul se z klína a hajdy na knoflíky. Kromě knoflíků objevil také pokličky, které odtahal z kuchyně kamsi do kouta a břinkal jimi o sebe. Rodina tyto výtržnosti odevzdaně trpěla, neboť kluk byl při nich šťasten.
Základy hudebního vzdělání získal v Soukromém ústavu pro slepé děti a na oči choré děti na Hradčanech (1914-1921), nyní Škola Jaroslava Ježka. Učil se zde číst hmatem, studoval hru na klavír, violoncello, klarinet a citeru, vzdělával se v harmonii a ve sborovém zpěvu. Plnil se mu tím sen o hudebnické budoucnosti. Kupodivu ale více vynikal v literatuře než v hudebních předmětech. Cítil se tu nešťastný. Tento hravý, bystrý chlapec, který miloval ruch ulic, hlasy lidí, sedí nyní sám v chladu internátu. Chovanci ústavu nesměli vycházet ven ani s doprovodem; návštěvy příbuzných byly omezeny na první neděli v měsíci na 2 hodiny. Hudbu, která byla snem jeho volnosti, včlenili do přísných povinností. Ježek sice nevynikal v hudbě povinné, ale o to více náruživě tíhnul k hudbě utajené. Uzeniny od maminky měnil za noty a v ústraní přes všechny zákazy hltal malým zbytkem svého zraku získanou hudbu. Zbytek zraku mu sliboval, že se zase jednou bude žít mimo internát.
II. Tmavomodrý svět (1921 – 1929)
V roce 1921 se Ježkovi definitivně přestěhovali do vnitřní Prahy do družstevního domu v Kaprově ulici číslo 10. Po válce tatínek našetřil Jaroslavovi na starší piano. Když se patnáctiletý Jaroslav vrátil z internátu zpět do vlídného prostředí domova, tak opět zářil štěstím. Byl zpátky se svojí rodinou, měl své piano a směl zase bez zábran číst a hrát, co chtěl.
Dvořákeum a konzervatoř
Na přijímací zkoušky na konzervatoř se připravoval v soukromém ústavu Dvořákeum (1921-24). V roce 1924 se podrobil přijímací zkoušce na konzervatoř do klavírního oddělení. Udivil komisi výběrem přednesových skladeb, které byly v Praze známy zcela výjimečně. Přesto komisi zneklidňovala jeho zraková vada, která skoro vylučovala dlouhé a namáhavé studium klavírní hry. Zeptali se ho, zda-li komponuje, ale odpověď byla záporná. Požádali ho, aby zkusil něco zahrát z hlavy. Ježek se soustředil. Dosud o skladatelství jen snil, ale prakticky se o ně neodvážil pokusit. Instinkt profesorů byl správný.
"Hudba není nic jiného, než dorozumívací prostředek, řeč, jazyk. Nemůže být majetkem nějakého jednotlivce. Soukromá řeč je blbost. Řeč-jazyk je záležitost celé společnosti, celého národa, jinak by to byl žargon, dorozumívací prostředek skupinově podmíněný, hatmatilka, řeč gaunerů."
"Při přijímací zkoušce na konzervatoři jsem hrál vedle sonatiny Maurice Ravela Hindemithův Boston ze suity 1922. V té době jsem již znal jazz ve stylizaci umělé hudby, hltal jsem Stravinského, jehož Rag-Time a Piano Rag Music se staly mou denní biblí." (Jaroslav Ježek)
"...Ježek se uvelebil u klavíru, otočil se k profesorovi a otázal se s božskou prostotou po stupnici, kterou měl na dnešek připravit. Šíma by byl každého druhého za podobný čin vyhodil, ale v tomto případě nahlédl rezignovaně do indexu a sdělil oč byl požádán; Jaroslav se geniálně rozehnal a spustil jako povodeň. Ze strany Šímovy to nebyla slabost. Pochopil zvláštnost Ježkovy povahy i nadání, zacházel s ním rozumně a vedl ho správně." (V.Holzknecht)
"Hudba není nic jiného, než dorozumívací prostředek, řeč, jazyk. Nemůže být majetkem nějakého jednotlivce. Soukromá řeč je blbost. Řeč-jazyk je záležitost celé společnosti, celého národa, jinak by to byl žargon, dorozumívací prostředek skupinově podmíněný, hatmatilka, řeč gaunerů."
První skladatelský pokus se vydařil natolik, že byl přijat ke studiu kompozice do třídy K. B. Jiráka (zde studoval v letech 1924-1927). K. B. Jirák rozpoznal povahu Ježkova nadání, která se odlišovala od průměru. Za rok byl přijat i do klavírního oddělení. Profesoři znali jeho spolehlivost a píli, proto vyhověli jeho přání. Uloženou látku zvládal z hodiny na hodinu zpaměti bez obtíží. Překvapoval aktivní znalostí novinek tehdejší moderny včetně jazzové taneční hudby. Ježek prosazoval soudobé skladatele velmi nebojácně i přes odměřenost starších a usedlejších profesorů. Postupně se nové hudbě přišlo na chuť, hrála se častěji, nakonec se i líbila. Konzervatoř absolvoval 27. června 1927.
Poté vstoupil Ježek do mistrovské třídy skladby Josefa Suka na konzervatoři (zde studoval v letech 1927-1929). Suk svého mistrovského žáka v diplomu chválil: “...jeho tvorba pochází z opravdového a radostného tvůrčího nadšení a že vše promýšlí svým způsobem.“ Studium klavíru na konzervatoři absolvoval u Albína Šímy (v letech 1925-30).
Paříž
Od září 1927 do června 1928 se díky osobnímu stipendiu od jugoslávkého advokáta Josipa Mandiće, který soukromě studoval skladbu u K. B. Jiráka, mohl Jaroslav Ježek seznamovat s Paříží a jejím hudebním životem. Po příjezdu se ho ujalo Československé velvyslanectví. Uváděli ho do salónů, kam by asi jinak neměl přístup. Ježek však duch salonů považoval za povrchní. Nenáviděl snoby a nikdy se jim nepřizpůsobil. Nesnášel společensky upjaté prostředí, po každé v něm provedl docela záměrně nějaký naschvál. Místo elegantních kusů pro jemné estéty spustil na piano rabiácké disonance.
Mnohem větší význam měla pro Ježka návštěva koncertů. Slyšel mnoho soudobých skladatelů a zvlášť velký dojem na něj udělali černošští zpěváci The Fisk Jubilee Singers, kteří dojímali posluchače plantážními a duchovními zpěvy. V Paříži také přišel do styku s živou jazzovou hudbou.
Slyšel zde poprvé jazz v živém podání černošských hudebníků, něboť všechny své dosavadní znalosti v tomto oboru čerpal z desek. Zaujal ho hudební směr Erica Satieho a Daria Milhauda, ale největší souhlasné nadšení v něm vzbudila nahrávka Rhapsody in Blue George Gershwina.
„V té době jsem již znal jazz ve stylizaci umělé hudby, hltal jsem Stravinského, jehož Rag-Time a Piano-Rag-Music se staly mou denní biblí", napsal v úvodu klavírního alba z revue Osel a stín.
Ježek často setrvával v české kolonii, našel si mezi českými řemeslníky a dělníky přátele a chodíval k nim na návštěvy a besedy. Vytvořil si v cizím městě domácí prostředí. V Paříži si Ježek ověřil svou nezávislost na vidoucích lidech. To mu dávalo pocit sebevědomí a radosti. Deset měsíců, které tam strávil, mu bylo inspirací do další tvorby a také pomohli jeho hudebnímu růstu.
Přátelství s Vítězslavem Nezvalem
Jeho družná povaha mu získala spoustu přátel. Důvěřoval lidem a pudově k nim lnul. Potřeboval nezbytně mít se s nimi rád. Lidé mu to opláceli svou příchylností. Málokdo měl tolik přátel jako on. Chodíval pravidelně mezi výtvarníky v Umělecké besedě i v Mánesu. V Umělecké besedě se Ježek aktivně účastnil nejen hudebních, ale i výtvarných akcí. Úzce se přátelil s E. F. Burianem, který měl široký přehled o dění na naší i cizí kulturní scéně. Seznámil Ježka s Vítěslavem Nezvalem, který se stal pro Ježka modlou do konce života. Ježek spatřoval v Nezvalovi velkého básníka a vzhlížel s obdivem k jeho bohatýrskému a rozmarnému zjevu. Nezvala v Ježkovi dojímalo rozpukávající vzácné nadání i jeho lidská bezbrannost. Rozestíral nad ním ochranná křídla, když myslel, že mu někdo křivdí.
Tvamomodrý svět
Zvláštní byl jeho mimořádný zájem o modrou barvu. Vzbuzovala v něm pocity, které u normálně vidoucích lidí asi neexistují. Psal na modrém papíře, používal modrých obálek, kupoval si často modré košile, kravaty i šaty. Sotva věděl, že modrá barva byla symbolem romantiků, že ji miloval Novalis a že v anglické řeči má vedle přímého smyslu vizuálního i přenesený smysl pocitový, neboť vyznačuje melancholickou náladu; proto nazval Gershwin svou skladbu Rapsodie v modrém! Lásku k modré vyjádřil ve svém prvém blues Tmavomodrý svět, jehož text vyvolává obraz smutku; vše kolem je zastřeno neproniknutelným mrakem, vše je ponořeno do tmavomodré barvy. A mladý muž pozoruje melancholicky tuto vizi, přestože si je vědom své odlišnosti od druhých, normálních a šťastných lidí. Tyto chvíle však byly u Ježka méně časté, než by se dalo předpokládat. V žádném případě s nimi nechodil na trh, naopak je pečlivě ukrýval před nediskrétními zraky ostatních. Na jeho místě by byli mnozí propadli buď zoufalství, nebo rezignaci. Většina by se vzdala boje o úspěch a štěstí. Jaroslav šel za obojím, jako by se nic nebylo stalo, naopak, pustil se do života s mnohem větší dravostí než dobře vybavení smrtelníci, jimž není vzácné podívat se na obraz, přečíst si knihu nebo jít do biografu. Teprve po dvacátém roce objevil vzácný svět zrakových dojmů pomocí dalekohledu. Když šel jednou k večeru po Karlově mostě, zvedl dalekohled vzhůru a vykřikl překvapením: uviděl poprvé hvězdy!
Začal chodit na výstavy, četl knihy. Měl značně tvrdohlavý vkus. Měl ovšem vrozenou bystrou inteligenci. Jeho úsudky o hudbě byly přesné a vždy správné. Měl spolehlivý instinkt. Nemýlil se skoro nikdy ani v soudobé hudbě, jejíž směrová pestrost působila zmateně. Byl vždy svůj. Stejnou chtivost jevil i v obyčejném životě: fandil Spartě, vyznal se v kartách a působilo mu radost, když mohl napovídat, ovládal rozmanité společenské hry a vtipy, které si v Osvobozeném divadle neúnavně vymýšleli. Ježek také vášnivě rád cestoval.
Improvizace a Osvobozené divadlo
Ježek zpočátku zaujal spíše svými improvizacemi než skladbami. Neobyčejně snadno a lehce tvořil. Proslavil se improvizovanými variacemi na lidovou píseň Šla Nanynka do zelí v domnělém pojetí různých skladatelů a improvizacemi na čtyři tóny v různých formách dle přání publika.
Ježkova spolupráce s divadlem začala v roce 1927 komponováním i aranžováním hudby pro hry různých autorů, uváděné v Osvobozeném divadle, které bylo tehdy samostatnou sekcí uměleckého sdružení Devětsil. Ježek do Osvobozeného divadla chodíval poslouchat do zákulisí. Jednou odpadlo číslo hraného pásma a nebylo čím je nahradit. E. F. Burian oslovil Ježka, aby pomohl a vystoupil se svými improvizacemi. Ježkovo vystoupení vyznělo triumfálně! Dál pak vystupoval ve Veselých večerech jako klavírní improvizátor. V roce 1928 začala jeho spolupráce s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem, kteří si Ježka postupně získali natrvalo jako skladatele hudby pro představení her Osvobozeného divadla.
"Ježek sobě a nám dvěma tento titul oficiálně udělil. 'My tři strážníci si přece rozumíme, veď', říkával s nadšeným usměvem, kdykoliv jsme v blázinci zákulisí nebo nad jeho pianem rozřešili vespolek nějaký zmatený a beznadějný problém, který ohrožoval premiéru. Tři strážníci, to byla autorská solidarita, svízele řemesla, to byly premiérové ovace, fašistické demonstrace i společný odjezd za oceán. Tři strážníci, to byl pro nás obraz věrnosti, symbol všeho, oč jsme se společně pokoušeli." (Werich)
"Je trojího druhu. Jako skladatele, jako instrumentátora a jako vychovatele orchestru. Chci vychovat z orchestru Osvobozeného divadla dokonalý jednotný celek. Každý hráč sám o sobě musí mít rytmus všech. Chci dokonalé vybavení orchestru, jako je tomu u Hyltona a Whitemana. Vedoucím motivem je mi vystříhat se veškeré banality a sentimentality." (1929, J. Ježek)
"Ty, kteří zařazují jazz pod hudbu lehkou, upozorňuji, že jsem se přesvědčil, že je to hudba neobyčejně těžká, a že jsem docházel k tomuto přesvědčení tím více, čím intenzívněji jsem se jím zabýval. Patřil jsem jazzu dříve, než jsem se stal skladatelem a než jsem věděl, co to vlastně jazz je." (J. Ježek)
"Ježek sobě a nám dvěma tento titul oficiálně udělil. 'My tři strážníci si přece rozumíme, veď', říkával s nadšeným usměvem, kdykoliv jsme v blázinci zákulisí nebo nad jeho pianem rozřešili vespolek nějaký zmatený a beznadějný problém, který ohrožoval premiéru. Tři strážníci, to byla autorská solidarita, svízele řemesla, to byly premiérové ovace, fašistické demonstrace i společný odjezd za oceán. Tři strážníci, to byl pro nás obraz věrnosti, symbol všeho, oč jsme se společně pokoušeli." (Werich)
III. Tři strážníci (1929–1939)
V roce 1928 nebylo samozřejmé, aby skladatel psal hudbu srozumitelnou a umělecky cennou pro potřebu širokého obecenstva. Hudba se omezovala na dosti úzký okruh posluchačů koncertních a stávala se stále víc učenou a výlučnou. Hudba se považovala za něco vznešeného a nemohla si mazat ruce denními úkoly, jakými byla práce pro revuální divadlo. Jaroslav Ježek si tak nebyl jistý, jaké stanovisko zaujmou jeho učitelé na konzervatoři. Mohl pracovat pro Osvobozené divadlo pod pseudonymem, ale Ježkova povaha se vzpírala anonymitě. Celý jeho dosavadní vývoj, živelný zájem o tanec, srdečný vztah k lidem ho předurčovaly k lidové tvorbě a jeho vzdělání a vkus zabezpečovaly její hodnotu. Měl rád lidi a život; chtěl psát dobře pro široký okruh. Byl již dítětem nové doby předsudky minulého století se mu zdály pošetilé. „Tři strážníci“, jak si společně přezdívali s Voskovcem a Werichem, spolupracovali v Osvobozeném divadle od hry Premiéra Skafandr (premiéra 12. 3. 1929) až do uzavření divadla v listopadu 1938. Kromě divadelních představení spolupracovali také na několika filmech.
Ve hrách Osvobozeného divadla autoři V+W společně s Jaroslavem Ježkem tematicky postupovali od hravého studentského humoru v tehdy moderním stylu dada (Tři strážníci), svůdné erotiky (Don Juan waltz, Svítá) a tradiční moudrosti (Život je jen náhoda, Ezop a brabenec) k satirám na sociální nespravedlnost (Civilizace, Svět na ruby, Strejček hlad), maloměšťáctví (Zlatá střední cesta, Šaty dělaj člověka), korupci a politické machinace (Babička Mary) a fašismu, nastupujícího v Itálii, Německu a ve Španělsku (Kat a blázen). Povzbuzovali k obraně před totalitními režimy (Proti větru, David a Goliáš) a k úsilí o lepší uspořádání světa (Hej rup, Nebe na zemi, Svět patří nám - Pochod optimistů). Píseň Tmavomodrý svět se stala Ježkovou hudební vizitkou. Náladově je jí blízké blues Klobouk ve křoví.
Ježkova hudba vždy věrně vystihovala osobitý humor textu a dokázala vyvolávat veselí i sama o sobě. Při tvorbě hudebních částí her bývalo zvykem, že Jaroslav Ježek k zadanému tématu nejdříve improvizoval nebo vybral ve svém skicáři potřebnou hudbu a na její osnově vznikal písňový text. Jan Werich v časopise Divadlo (1958, č. 4, s. 308) nadneseně napsal: " Má se za to, že Ježek skládal melodie na naše texty, ale opak je pravdou". Jinde se vyslovil, že by bez inspirace Ježkovou hudbu nejlepší písňové texty pro Osvobozené divadlo ani nevznikly.
Ježek měl na starosti také orchestr, který z původní desetičlenné sestavy postupně rozšířil na osmnáctičlenný. Ne všechny hry, zejména v počátcích divadla, měly spontánní úspěch, ale podstatná část hudebních čísel téměř zlidověla již ve 30. letech 20. století, což potvrzují početná, stále obnovovaná notová i zvuková vydání jednotlivých hudebních čísel a různě sestavených souborů a také hojné ohlasy v tisku.
Posilující nacismus a fašismus v Evropě
Ve 30. letech začalo ovzduší v Československu i v Evropě houstnout a z komického Osvobozeného divadla plného bezpředmětného humoru se záhy stalo divadlo bojovné a politické. Výsměšnou kritikou podrobilo posilující nacismus a fašismus. Snažilo se dodat odvahu tam, kde chyběla. Společně s Voskovcem a Werichem stáli nyní společně na tenkém ledu a jejich životní dráhy šly ruku v ruce. Svým působením se Osvobozené divadlo stalo trnem v oku nastupujícím mocenským silám, proto mu bylo v roce 1938 odňata koncese. Události postupovaly v rychlém sledu od provokace henleinovců až po mnichovský diktát, země klesala do nesvobody. Pro J. Ježka, J. Voskovce i J. Wericha se koncem roku 1938 stupňovalo období nejistoty. Viděli hrozné divadlo kapitulace. Bylo jasné, že stěží uniknou mstivosti nacistů a domácích nepřátel. V tento čas obdrželi nabídku na skromné angažmá v Americe od Lotte Goslarové, která kdysi tančila v jejich Baladě z hardů. Neměli na vybranu. Ježek se velmi rozmýšlel. Nechtělo se mu. Ale komikové mu radili, aby se nevystavoval nebezpečí. Nakonec se Ježek rozhodl, že nezradí partu.
"Ježkova tvorba nepotřebuje polehčujících okolností. Nepřestane mne však nikdy ohromovat jeho triumf nad smrtí - slyším slavnostní famfáry jeho instrumentací, kdykoli spustí roztančené posvícení jeho baletu, vždycky mne znovu oslní Ježkova nezkrotná víra ve zdraví a ve vítězný život. Ani elegie jeho něžných blues nenesla nikdy v sobě kapku zoufalství. V každé melodii se ozývá věčně živá písnička jeho života - hudba i slova Jaroslav Ježek - a je to jeho nejkrásnější." (Jiří Voskovec, 1947)
"...Minulý týden jsme byli po celý den v New Yorku a to jsem zůstal koukat, jak vypadají ta známá newyorská vedra. Vašku, to nemáš ponětí, co to je. Představ si dusno po celý den jako před bouřkoua ještě ke všemu horký a vlhký vítr. Z každého jen leje a na každém tvorovi vidíš jak je zničený...Já jsem si koupil za osmnáct dolarů piano, které mám ve speciálním altánku - říká se mu tady všeobecně Hudební kiosk. Pianino je sice nevalné ceny, ale pro ubohého emigranta je to až dost veliký přepych."
"Američané jsou unaveni emigranty a jejich starostmi, jsou unaveni stálými řečmi o válce. Inu, mám za to, že se jim to ani nedá zazlívat. Nevědí, oč jde. Ale já jsem pořád ještě optimista, čekám a věřím. Je to tak jistě lepší, ne?"...Mluvím anglicky trochu nesnadno. Víte já jsem tu teprve od ledna 1939 a ještě jsem si neosvojil úplně všechny idiomy." (J.Ježek, rozhovor s komentátorem rozhlasové stanice W.O.R)
"Ježkova tvorba nepotřebuje polehčujících okolností. Nepřestane mne však nikdy ohromovat jeho triumf nad smrtí - slyším slavnostní famfáry jeho instrumentací, kdykoli spustí roztančené posvícení jeho baletu, vždycky mne znovu oslní Ježkova nezkrotná víra ve zdraví a ve vítězný život. Ani elegie jeho něžných blues nenesla nikdy v sobě kapku zoufalství. V každé melodii se ozývá věčně živá písnička jeho života - hudba i slova Jaroslav Ježek - a je to jeho nejkrásnější." (Jiří Voskovec, 1947)
IV. Nashledanou v lepších časech (1939 – 1. 1. 1942)
20. ledna 1939 přistáli "tři strážníci" v New Yorku. V nové zemi nebyl Ježek v lehké situaci. Sice tvůrce Osvobozeného divadla podporovalo kladně naladěné obecenstvo tvořené českými a slovenskými menšinami, přesto se Ježek musel potýkat s pocity opuštěnosti. Jako skladateli se Ježkovi nedařilo prosadit, protože mu jako návštěvníkovi hudební unie nepovolila profesionální činnost. Rozhodl se živit jako učitel klavíru a dirigent. S Voskovcem a Werichem nezůstali spolu, přesto si dopisovali a když bylo potřeba, tak vystupoval s nimi.
Mužský a ženský pěvecký sbor
Ježek se soustředil na život československé menšiny. Seznámil se s několika rodinami, které ho přijali do svého středu jako člena. Nacházel zde jakousi náhradu domova. I v Americe si vytvořil svůj okruh přátel, protože potřeboval věřit v lidi a protože by nedokázal žít bez lidského tepla.
Kromě vyučování hry na klavír se věnoval mužskému Československému pěveckému sboru. Jejich koncert 6. dubna 1941 byl prvním celovečerním sborovým koncertem v historii New Yorku. Práce s amatéry nebyla snadná, ale Ježek ji rád dělal. Členové souboru byli lidé prostí, ale zpívali nadšeně. Ježek se o zkouškách zabíral upřímně do studia. Seděl u piana a snažil se poznat, kdo mu tak falešně zpívá. Nešťastný, upocený, křičel zoufale: „Ale, pánové, takhle to nejde!“. Soustředěně poslouchal. Najednou se začal široce usmívat. „A to seš teda ty,“ volal radostně. Vzal si zpěváka stranou a učil se s ním tak dlouho, dokud to nešlo. Zpěváci ho měli ze srdce rádi. Scházívali se i mimo zkoušky, a to je bavil hrou na klavír nebo na harmoniku, kdykoli začala být nálada neveselá. Po čase se Ježek chopil i ženského sboru a vychoval je stejně úspěšně. Ženský sbor vystoupil v prosinci 1941, kdy za jeho řízení zazpíval mj. píseň Přiletěly vlaštovičky. Ježek sbormistrovskou činností vykonal na cizí půdě kus záslužné práce. Hudba ho odváděla od politických událostí ve světě, které těžce nesl. Přesto se snažil neztrácet svůj optimismus.
V roce 1940 složil znamenitou Klavírní sonátu, kterou poslal do soutěže pro První mezinárodní hudební festival v USA. Porota posuzovala anonymní příspěvky a Ježkovu sonátu zařadila mezi vítězná díla do programu festivalu . Bohužel byla následně vyměněna za jinou skladbu, kterou jiný neúspěšný skladatel proti všem pravidlům soutěže před porotou prosadil. Dílo tak vynikajících hodnot mohlo konečně na Ježka upozornit.
Útěcha v hudbě
Jaroslav Ježek nalézal útěchu v hudbě. Měl rád Smetanu a jeho symfonická báseň Z českých luhů a hájů ho leckdy dojala k slzám. Když něčím trpěl, zalezl do svého pokoje a hrál si České tance tak dlouho, dokud se nedostal z nejhorší tísně. Laskavá pohoda, která je obsažena ve Smetanově hudbě, ho smiřovala se světem. Vyhledával ji i proto, že také jeho vnitřní uzpůsobení tíhlo k souladu, protože věřil v dobro a předpokládal, že také ostatní lidé jsou dobří. Hledal rovněž útěchu v přátelstvích. Navázal blízké přátelství s členkou pěveckého sboru Frances.
Nemoc
Koncem roku 1941 Ježkovi rychle ubývalo sil. Ledviny vypovídaly službu. Dirigent Heřman Adler, který dlel v Americe rovněž jako emigrant, vypravuje, že navštívil Ježka v pokročilé nemoci. Ježek nikdy nemluvil o svých dílech, jen se vyptával se zájmem, jaký byl nedělní koncert Filharmonie nebo co bude Adler dirigovat. Adler vzpomíná: „Jedinkrát zpozoroval jsem na něm cosi jako radostnou reakci při podobné rozmluvě. Při poslední návštěvě v nemocnici, vyprávěl jsem mu, že jsem první větu jeho nedokončeného kvartetu odevzdal členu známého zdejšího kvartetního sdružení, který určitě slíbil, že ji provede, jakmile bude dokončena. Obvykle by byl zabručel něco lhostejného. Toho dne se pokusil obrátit ke mně hlavu a řekl: Skutečně? To bylo poslední slovo, které jsem od něho zaslechl. Skutečně? Po zklamáních, jichž se zde jako skladatel dožil, bylo to jeho první a poslední slovo, v němž pochybnost byla zastíněna zábleskem naděje. Nesplnila se.“
Na konci prosince byl převezen do nemocnice, provázela ho Frances. Byli oddáni in articulo mortis. Protože nemohl dostatečně dýchat, visela nad jeho lůžkem kyslíková bomba. Smrt k němu byla milosrdná. Poslední dny ztratil vědomí a blouznil. Žil ve zcela jiném světě. Zmizela Amerika, zmizela válka a objevilo se Osvobozené divadlo ve Vodičkově ulici. Patrně se chystal na premiéru a měl ještě poslední zkoušku. Dirigoval a občas volal na členy svého drahého orchestru. Zářil štěstím. Zemřel 1. ledna 1942. Pohřeben je na Olšanských hřbitovech.
In memoriam
V roce 1946 se stal Jaroslav Ježek členem České akademie věd a umění in memoriam, 5. ledna 1947 byla slavnostně uložena urna s jeho popelem do rodinné hrobky na Olšanských hřbitovech. V Kaprově ulici č. 10 v „modrém pokoji", kde bydlíval, byl otevřen (25. 9. 1989) Památník Jaroslava Ježka, který je nyní součástí Českého muzea hudby, 28. 10. 1995 udělil prezident ČR Václav Havel Jaroslavu Ježkovi Medaili za zásluhy in memoriam. Řada výstav, věnovaných předchozím skladatelovým jubileím, vyvrcholila projektem výstavy Českého muzea hudby ke 100. výročí narození Jaroslava Ježka od září 2005 do dubna 2006.
zdroje:
Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, autor: Václav Holzknecht, 2007
Šťastné blues, autor: František Cinger, 2006