Zlatá horečka
Fotografie, neznámého data pořízená, je jedním z dochovaných dokladů snahy o rozšíření ježkologie na nová území. Mezi davy lidí směřujícími do Nového světa se svými sny a nadějemi, vydali se Ježci na nový kontinent, aby svou hudbou vyplnili duchovní prázdnotu, kterou se někteří z osadníků snažili zaplnit hodinami strávenými čeřením říčního písku, v naději, že jednoho dne spatří odlesk zlatého zrna.
Tento stav, provázený také výrazným zvýšením tělesné teploty a vrcholící deliriem, popsali ježčí lékaři pod názvem Febris aurea, tedy Zlatá horečka.
K léčbě tohoto stavu navrhli Ježci speciální muzikoterapii, založenou na kombinaci strun a dechů. Na výše zmíněné fotografii můžeme vidět aplikaci této metody v praxi. Výsledkem byl návrat hodnot dechové frekvence a teploty do normálu a postupné vymizení deliria.
(objev učinili po překonání deliria tremens Eliška s Ondrou)
Ježci a Brouci
Naprosto unikátní kousek se zdařil ježčí skupině pohybující se na území Anglie v 50. Letech 20. Století. Slavná skupina The Beatles jim nabídla odvoz jejich autem na chystanou korunovaci britské královny Alžběty II., kde měli Beatles na počest nové panovnice vůbec poprvé zahrát.
Angličtí Ježci ovšem zacítili jedinečnou šanci zahrát si se slavnými Brouky, a proto vymysleli geniální lest. Svými bodlinami probodali během cesty pneumatiky beatlesáckého vozu VW Brouk, a tak jejich cesta neočekávaně skončila na polích na předměstí Oxfordu. Zde se odehrál naprosto jedinečný společný koncert Ježci + Brouci, ze které se bohužel dochovala jen tato jediná fotografie. Slavné skupiny, její členové naštěstí nikdy neprohlédli lest nastraženou na pneumatiky, jejich vozidla a byli ze společné práce natolik inspirováni, žře např. John Lennon začal doma rozvíjet početnou ježčí farmu.
Po stopách této významné události se v roce 2016 vydala pražská ježčí skupina, která uspořádala turné za kanálem La Manche. Tamní pobyt inspiroval jednoho ježčího člena PeterPaula natolik, že si Oxford vybral jako své vůbec první působiště. (Tajnou léčku prohlédly Iveta a Kačka)
Paroháči
Skupinu na následující fotografii ze 70. let z archivu skotského muzea města Dundee se nedávno podařilo identifikovat. Jde o rudimentální hudební skupinu Ježků, která se odštěpila od ježčího punku, s tím, že chtějí styl vytříbit k dokonalosti a hrát "čistý" hard punk. Hráči hráli na flétny a na dudy, většinou začínali hrát kolem 22. hodiny noční a hráli, dokud všichni posluchači buď neusli, nebo neodešli z koncertu. V této době vznikla památná hláška "Dokud nás spánek nerozdělí", která znamenala, že koncerty nekončí, dokud někdo poslouchá. Na tomto si skupina zakládala a to je onen "čistý" hard punk. Skupina se chtěla nějak odlišovat, zaujmout. Dnes se možná pousmějeme nad jejich volbou nosit na koncerty parohy, ale tehdy se jednalo o seriózní věc. Skupina se po pár letech rozpadla. Zpočátku davová šílenství na koncertech pominula a nekonečně dlouhé koncerty nakonec už nikdo nechtěl absolvovat. Samotnou skupinu to přestalo bavit.
(objev učinil Dominik při cestě do Skotska, Dundee)
Prohibice v USA
Záznam o další odnoži Ježků pochází z roku 1917 z tiskovin Divokého Západu. Zde, v době volání po zavedení prohibice na celém území rozrůstajících se Spojených států, byla zaznamenána aktivita Dry Snout Hedgehog`s (Suchý čumák ježka).
"Jam-date" sessions
Na dobové fotografii z roku 1940 vidíme jednu z unikátních „jam-date“ session. Tyto hudební seznamovací večery pořádali praježci v letech 2. Světové války na podporu ježctva a hudby.
Na tyto akce přicházeli mj. nadějní, mladí a nezadaní hudebníci a improvizovali. Sdílený zážitek z hudby se nejednou přinesl na lidskou rovinu. Jednalo se o neoficiální možnou cestu seznámení, protože v té době byli vztahy mezi ježky zakázané.
Chlapec jménem Claude
Fotografie zobrazuje snoubence Carlose Rodrigueze a Jacinta Juarez. Jejich vztah nebyl naneštěstí dovršen, protože Carlos byl sňatkový podvodník. Ale Jacintino neštěstí nebylo zbytečné z pohledu hudební historie.
Carlos byl odrodilý Ježek a znal kouzlo hudby. Právě díky němu sváděl ženy. Naplnil život Jacintino hudbou a po krátkém čase vzájemného notování dali počít nemanželskému dítěti. Poté, co Carlos Jacintu opustil se všemi jejími úsporami, si ona nemohla dovolit vychovávat dítě.
Odložila tedy plod jejich společné lásky (k hudbě, očividně ne k sobě navzájem) k prahu nejhonosnějšího domu v okolí Ciudad del Perdel a doufala, že mu tam zajistí lepší budoucnost. Dům patřil místnímu obchodníkovi se zvířecími střívky. A shodou náhod zde byl ubytován podnikatel z Francie, který zde domlouval dodávku střívek na výrobu strun na smyčcové nástroje. Tento muž, pan Debussy, se svou ženou dlouho toužili po dítěti a tak se malého chlapce s radostí ujali. Pojmenovali ho Claude. (objev učinili Eliška s Ondrou)
Toto uskupení neúnavně obráželo saloony států Arizovna, Oregon, Nevada a New Mexico, kde hrálo velmi hlasitě mravokárné šlágry nabádající k abstinenci jako Whisky není moje gusto, Nešporovi slavíci abstinenti a další.
Pijani, znechucení chytlavými texty, vyrušeni ve svém nasávání, hromadně opouštěli oblíbené lokály, uchylovali se do svých domovů a na základě ježčích textů začínali statečně bojovat se svou závislostí.
Paradox takové záslužnéčinnosti ježčí skupiny tkví v tom, že v jimi používaných nástrojích, převážně v banju, sami hráči ukrývali lahve a placatky se zakázanou lihovinou. Čím větší banjo, tím větší tekuté bohatství se skrývalo uvnitř.
(Objev uvnitř největšího banja na obrázku učinily Iveta s Kačkou)
Láska až za hrob
Vážení přátelé, máte veliké štěstí, protože před vašimi zraky je památný doklad nesmrtelné lásky, lásky až za hrob Marie Elleny a jeího manžela Erica. Fotografie pochází z roku 1927.
Eric Reinhardt, německý představitel zaniklého rodu Der Igel Gebrochener Stachel, se proslavil vynálezem nového trojstrunného nástroje typu banjo (v roce 1893).
Spolu se svou ženou urputně hledali kvalitní jemné materiály pro výrobu nástroje tak citlivého a libozvučného, na jehožjediný drnk zjihne každé lidské srdce. Zaměřili se na blánu nástroje.
Přes 20 let hledali vhodné blány neúspěšně. Prasečí kůže příliš tlumila, hovězí byla příliš rigidní a nedostatečně rezonovala.
Dlouhodobé neúspěšné hledání té správné kůže vedlo k depresím, které rezultovaly v ericovu hyperfagii. Ač stár pouhých 41 let, Eric umírá. Až na smrtelné posteli Eric dochází k prozření. Uvědomí si, že právě ta jeho kůže může nástroj posunout na stupeň nejvyšší dokonalosti. Jeho poslední slova byla, „Ellen, spíchni ze mě to banjo“.
Na snímku vidíme první šťastné hmaty a drnky, které Ellen hraje na svého manžela. Láskyplně se usmívá a srdce jí plesá. Konečně hraje na Erikafon.
(objev učinili pod vlivem Verča s Dominikem)
Na snímku vidíte Jednu Čumáčka a Alžbětu Čmuchalovou, kteří se sčichli na jedné z těchto undergroundových akcí. Později se těmto akcím začalo přezdívat „ježkovice“.
Jenda s Alžbětou emigrovali ještě za války do USA. V New Yorku založili Society for Hedgehog music a stali se významnými propagátory ježčí hudby. Měli to štěstí, že v roce 1941 jim na svatbě byl sám Jaroslav Ježek za svědka.
Vzpomínáme na Ježkův slavný proslov při přípitku, kdy prorokoval, že na tuto událost lidstvo bude jednou vzpomínat a že ježčí hudba se stane kolébkou nového stylu – ježčího folk punku. Nemýlil se. Bohužel také musíme vzpomenout, že při svatební hostině se Jenda s Jaroslavem pohádali. Nebyli schopni se dohodnout, jestli Ježci stvořili Jaroslava Ježka nebo jestli to bylo obráceně. „Ježkovi se tehdá vzteky neježily všechny bodliny,“ pamatuje František Do-nory-nezalezl, jeden ze svatebčanů.
(objev učinili abstinující Verča s Dominikem)
Rodinná ježčí kapela Alžběty a Jendy Čumáčkových. Jaroslav Ježek se nemýlil...