Erinaceus niger
Všeobecně uznávanou pravdou je, že hudební kmen Ježků pochází z Království Českého. Nicméně, bylo by záhodno rozšířit mezi odbornou veřejnost fakt, že se na poli ježkologie událo mnoho nového. Jedním z podstatných objevů jsou i stopy přítomnosti větve Ježků černých (Erinaceus niger), žijících převážně v africké Ghaně. Odtud byli její příslušníci zavlečeni otrokářskou lodí až do Nového světa, konkrétně do amerického Bostonu. Jelikož se, stejně jako v Čechách, jednalo o tvory činorodé, neváhaly svou činnost (a to nejen hudební) rozvíjet i v nové domovině. Z hlavních aktivit je nutno zdůraznit podíl na vzniku a rozkvětu jazzu.
Na obrázku máte možnost zhlédnout jednu z mnoha tehdejších jazzových tzv. Ježkovských kapel v kompletním složení – akustická kytara, dva klarinety, trubka, pozouna jeden kontrabas. Právě toto uskupení dosáhlo takového věhlasu, že mělo tu čest hudebně doprovázet slavnou událost zvanou Bostonské pití čaje Revival, při které se na protest proti otrokářství zbarvily vody Bostonského zálivu několika sty tunami čaje vyvrženého z koloniálních lodí. Bohužel se jednalo o poslední momentku této kapely…
(Pozn.: Z toho si vzali Ježci celého světa poučení, že není radno do politiky se motati.)
Klapkobřinkostroj
Před sebou máte naprosto unikátní snímek z roku 1834, která nejen předchází první písemné zmínky o Ježcích z r. 1886, ale dokládá i bezmeznou kreativitu a vynalézavost jednotlivých Ježků. Při pravém okraji vyobrazení vidíte klapkobřinkostroj ovládaný ne mechanicky, jak bylo tehdy zvykem, ale naprosto revoluční metodou – električinou, národními obrozenci zvanou též mluno. Po písemných konzultacích s Alessandro Voltou a Michaelem Faradayem vyvinuli účinnou a jednoduchou metodu, kterak vytvořit dostatečné množství elektrického proudu pro napájení celého hudebního zařízení.
Dva členové souboru byli vyčleněni (povětšinou kvůli nevhodnému chování) k tomu, aby třeli svými bodlinami o ebonitovou tyč, kterážto jsouc zelektrizována zásobovala nejen stroj klapkobřinkostrojový, ale též příslušné hlasitomluviče, ze kterých později Antonio Meucci vyvinul reproduktory.
Foto bylo pořízeno ve foyer oranžérie Villy Kajetánka, která sloužila jako ubytovna pro studenty lékařské fakulty Karlo-Ferdinandovy univezity, pocházejích z aristrokratické vrstvy obyvatelstva, mezi kterou se Ježci právem řadili. Obrázek zachycuje hudební doprovod vernisáže výstavy exotických květin, kterou Ježci pravidelně spolupořádali s Vlasteneckým spolkem botanickým vždy na 1. máje.
Dr. fón Jiráň
Přenesme se do r. 2071. Prim. MUDr. Paula fón Jiráň, Ph.D., představující rudimenty přeslavné éry ježkovské kapely působící převážně v druhém deceniu 3. tisíciletí po Kristu, si oživuje své mistrovství přednesu České mše vánoční Jakuba Jana Ryby. Tu ji více než před půlstoletím vštípil do šedé kůry mozkové šéfdirigent Ježků, v té době ještě MUC., nyní však věhlasný psychiatr, Prof. MUDr. et MUDr. Domynyk fón Blaschek, CSc., Ph.D2. Je až obdivuhodné, s jakou bravurou a lehkostí se její, krutou osteoporosou stižené, prsty míhají po obou manuálech varhan kostela sv. Markéty na Břevnově. Umělecký zážitek z její produkce neruší ani hrubé drásoty osteoarthrotických kloubů. Obdivuhodnější je to o to více, že Rybova mše v minulých desetiletích upadla v zapomnění a Dr. fón Jiráň se stala její slavnou popularizátorkou mezi nastupujícími generacemi.
Boom Funk Damage
Skupina Ježci se ve svém hudebním zaměření inspirovala skupinou Boom Funk Damage z USA. Ta hrála původně, jako do-brovolná činnost, dělníkům na stavbách. Následkem jejich svérázného hudebního stylu – industrial punk lidové tvorby – dělníci nedobrovolně opouštěli stavební pracoviště se znečištěnými montérkami a mnoho staveb z 50. let zůstala nedokončena (viz foto). Kapela se později zaměřila na skupinu publika, která nemůže tak lehce z místa koncertu exodovat – začali hrát po městských LDN. Skupina Ježci navázala na hluchá místa žebříčku LDN – music chartu, po tragickém úmrtí členů kapely Boom Funk Damage – karcinom plic po vdechnutí nadměrného množství omítkové drti (kromě Bruce Willise – úplně vpravo). Na rozdíl od této kapely Ježci nemají žádnou stavební minulost. Hudební styl však zůstal 100% zachován.
The Hurycans
Na obrázku vidíte old-timovou skupinu The Hurycans
a jedná se vlastně o taktickou hádanku. Máme uhodout, kteří 2 lidé do skupiny nepatří. Odpověď je zajisté jednoduchá: první je Vinohradský řezník převlečený za ohniště, druhý je již dříve zmíněný Bruce Willis převlečený za větev, na které sedí houslista vlevo. Léta páně MMXIII
Slavíci z uranu
Před vašimi zraky leží památná fotka z konce 50.let,
na které je zachycena skupina mladých nadaných muzikantů z Ostravska. Zleva jsou to Franta Popelka, Standa Růžička, Petr Sněhurka a Honza Kichota, studenti medicíny a také členové Ježčích záchranných sborů 1. pomoci. Tato čtveřice nešťastlivců byla na konci roku 1959 stíhaná za opakované nedodání biotextů kapelmeisterovi Vaškovi z Velké Bodliny. Vedení fakulty, v té době ještě nakloněno činnosti ježčích záchranných sborů, tento prohřešek tvrdě potrestala. Mladíci , kteří noc co noc poctivě trénovala a sepisovala své biotexty, dojela
na neschopnost poštovních fakultních pelikánů z pražské zoo.
Nepozorní pelikáni přehlédli motolskou nemocnici a doletěli až do zoo v Drážďanech, kde se narodili a kde příležitostně navštívili konferenci Odborné pelikánské společnosti. Biotexty se nepodařilo včas doručit do Československa, a tak následoval trest nápravného zpívání v uranových dolech v Jáchy-mově. Potrestaní ježci museli zpívat politickým vězňům do rytmu k jejich práci. Začala se tak psát historie ježčího undergroundu, který měla dalekosáhlý vliv za železnou oponou. Například o dva roky později, v roce 1961, se Fidel Castro nechal inspirovat ježčími undergroundovými bodlinami a železnou oponou v Evropě a nařídil vysázet 13 kilometrů dlouhou řadu kaktusů (známou jako „kaktusová opona“), která oddělovala americkou základnu v provincii Guantánamo. Časem se pro zpívající ježky v dolech vžil název Krtci.
Tento název se ovšem po Sametové revoluci neujal a stal se tak součástí zneklidňující ježčí minulosti. Na fotce vidíme bouřlivé reakce Krtků po té, co odpracovali svůj vyměřený trest a po 5 měsících opět spatřili světlo světa. Krtci toho památného dne 28.10.1959 zazpívali jeden z největších hitů undergroundové scény Slavíci z uranu. Traduje se, že když tento šlágr poprvé zaslechl ve svých 15-ti letech Ivan Martin Jirous, zahodil nedokouřenou cigaretu, nechal se ostříhat na krátko a zahlásil: „to jsem z toho magor!“
Ježkárna
Píše se rok 1942, doba Ježkům nepřeje. Z jejich zkušebny v suterénu K2 se na příkaz vedení Kolejí a menz UK stav evakuační prostor v případě ohrožení studentů válečným konfliktem.
Ježci sbalili svých 5 jablek a vydali se objevovat nové doupě. Provizorně organizovali zkoušky na pokojích jednotlivých členů. A protože jsou stěny na Kajetánce mezi pokoji tenčí než lamina papyracea v orbitě, ostatní studenti v sousedních pokojích tak byli nuceni číst svá skripta za doprovodu Smetanovy Hubičky, což se následně podepsalo na jejich hudebním růstu.
Přesto se našla protestující minoritní skupina ignorantů
bez hudebního citu a nadání, jenž se nechtěla přidat na stranu dobra (tj. Ježků) a která byla naštěstí záhy uklizena do nově
pro ně zřízených studoven.
V letech 1943-1945 nastala „Zlatá éra“ Ježků doprovázená náborem spousty nových členů. Různě početné skupinky studentů, většinou mediků, trénovaly na pokojích doslova o sto šest (toto přirovnání je právě ze Zlaté éry Ježků, kdy měli 106 členů). Kajetánce 2 se díky tomuto období začalo přezdívat „Ježkárna“. Tehdejší repertoár tvořily především skladby od Jaroslava Ježka. Přiložená fotografie vyobrazuje smutek dvou Ježkyň po zjistění úmrtí Jaroslava Ježka v New Yorku 1. ledna 1942. Dívky si brnkají Klobouk ve křoví a na celé K2 jakoby se zastavil čas.
Nový rok se stal později ježčím Dnem smutku. Scházejí se a většinou se v tento den předčítají hry Osvobozeného divadla. Tmavěmodrými tričky si Ježci připomínají oblíbenou barvu Jaroslava Ježka, a zakrýváním očí páskou a čtením s lupou si připomínají jeho vadu zraku.
Práce v dolech
Tato fotografie byla pořízena za časů nejtvrdší stíhání Ježků. Jejich pronásledovatelé je ponížili výrokem, že ježek je vlastně jako krtek, a nutili je místo studia medicíny pracovat v dole. I přesto však Ježci nezanevřeli na svou činnost a po „šichtě“, ještě špinaví od mouru, se nadšeně věnovali hudbě.
Williamsův syndrom
Na fotografii vidíme skupinku dětí s tzv. Williamsovým syndromem, na nichž byl poprvé objektivně ověřen pozitivní vliv hudby na jejich celkový stav. Léčbou v nich byla probuzena také celoživotní neutuchající vášeň k hudbě. V zadní řadě uprostřed sedící Jaroslav H. (hrající na banjo, který trpěl obzvláště těžkou formou Williamsova syndromu, to dotáhl dokonce do dnešní generace Ježků, a je zde jakousi bílou matematickou-fyzikální vránou mezi studenty medicíny.
Za sedmero horami
Za sedmero horami a sedmero řekami žil
byl praježek Dominik.
Dlouho bloudil cizinou
a jen ve zpěvu,
jen ve zpěvu,
mohl nalézt úlevu.
Zabloudil až do Čech,
někam k hoře Říp.
Splašil tam auto značky Tatra,
byla to nadupaná kára.
V Káře mu ale došla šťáva
a opěv ve zpěvu,
jen ve zpěvu,
mohl nalézt úlevu.
Z jeho samoty vytrhli ho dva mladíci,
říkali si krtci a byli to hudebníci.
Krtci s Ježkem síly spojili,
hudební těleso vytvořili.
Přijali jméno Ježci,
už bylo na čase přeci.
Později se rozrostli
a underground pohřbili.
Smutnou píseň zahráli
a nový styl přijali.
Od teď hráli jenom jazz,
neštěk po nich ani pes.
Ježci se snažili,
techniku si zlepšili.
Slávy rychle dosáhli,
do dějin se zapsali.
Jak rychle slávu nabyli,
tak rychle ji pozbyli,
a proto do světa se vydali.
Dědičnost za to mohla,
že předala se vloha.
Náhoda tomu chtěla,
že potomci se sešli,
hudba, ta je bavila,
obnovili Ježky!
Erinaceus europaeus vocalis praehistoricus
Historie praježků a ježků sahá mnoho tisíců a miliónů let dozadu, jak se můžete dočíst v Ježkologii. Jistě stále nemáme k dispozici všechny historické dokumenty, proto pátrání po kořenech Ježků stále pokračují.
Zejména si nyní klademe otázky, kdy ježek mořský opustil dna oceánů a vydal se na těžkou dráhu suchozemského živočicha. Mezi největší problémy, které museli mořští ježci řešit na souši, byla nepřítomnost končetin, základních smyslů a orgánových ústojí. Zatím pouze můžeme spekulovat, jak se ježci přizpůsobili.
Dle nejnovějšího objevu lebky praježka Erinaceus europaeus vocalis praehistoricus můžeme už však s jistotou říci, že v době homo sapiens ježci měli dobré anatomické předpoklady pro zpěv. Zpočátku využívali i mozkovnu jako výkonný rezonanční prostor. Až potom dostali rozum!
